Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kendo

6. 5. 2009

Předchůdcem kendó je kendžucu (umění meče). Kendžucu bylo systematizováno v chrámech Kašima a Katori v období Muromači (1392 - 1573). Zasloužil se o to Iizasa Ienao (1387 - 1488). Kendžucu sloužilo k zabití nepřítele v boji či souboji, zatímco v kendó jde především o výchovné aspekty. Zaznamenáno je 700 rjú (škol bojových umění) kendžucu

PO roce 1877 mohli meče nosit jen policisté a vojáci, což také z části vedlo k rozvoji kendó, zpočátku nazývanému i gekiken. Skutečný meč byl v kendó nahrazen mečem z bambusových lamel (šimai). Kendó je spolu s džúdó součástí japonských školních osnov. Učí koordinovat mysl a tělo, duch meče a tělo jsou jedno - kikentaiiči. Má se za to, že jeho provozování rozvíjí člověka i po morální stránce.

Kendó je v Japonsku bojovým uměním číslo jedna a svými podněty stále obohacuje další bojová umění. Jeho technickým obsahem jsou zejména kryty, seky a bodnutí. Ve sportovním kendó platí jen zásahy vedené na hlavu, zápěstí a boky těla a jediné bodnutí do krční jamky.

Cílem kendo je vycvičit a zušlechtit lidský charakter pomocí zásad Katana. Tak je potom člověk schopen milovat svoji zem a společnost, přispět k rozvoji kultury a napomoci míru a štěstí mezi lidmi. Toto jsou prastaré ideály, které naplňují obsah kendó u starých japonských mistrů tohoto umění dodnes. Kendó, jak jej známe, se zrodilo asi před 200 lety, kdy byl bambusový meč Šinai určen k výcviku dávných technik boje s mečem. V šestnáctém století, kdy Japonsko zachvátily neustálé občanské války o následnictví, bylo zvládnutí technik meče nezbytnou součástí k vlastnímu přežití. Válečníci byli cvičeni k tomu, aby zacházeli s mečem, jako by byl jejich prodlouženou paží. K výcviku se často používaly meče dřevěné tzv. bokeny. Nakonec se ustálila pravidla pro zacházení s mečem, jež se nazývají katy a jsou základními stavebními kameny v tréninku kendó dodnes.

Pro správné ovládnutí techniky kendó byly katy velmi důležité. Jejich pouhé kombinace však pro osvojení techniky, jež vyžaduje čelit všem situacím v boji s mečem, nestačí. Taková cvičení však napomáhala k jistému zacházení s bambusovými meči Šinai a větší rychlosti sebeobrany. Dnešní vyznavači kendó cvičí nejprve s bambusovými meči a učí se katy při použití pravých nebo dřevěných mečů.

Pomocí kendó se učíme vidět vlastníma očima, reagovat okamžitě na vzniklé situace a události a hodnotit vzniklou situaci. V zápasech kendó je protivník pozorován, dochází k rychlému reagování na jeho pohyby a mysl. Bez pochopení obou těchto faktorů je vítěztví v boji nemyslitelné.V tradiční klasické formě je tzv. duchovní oko otevřeno jedině srdcem.

Být plný Kiai v kendó znamená: být naplněn duchem od hlavy až k patě. Je třeba soustředit všechnu sílu do břicha, což neznamená pouze jeho napnutí. Cílem je harmonie síly a mysli, která je zdrojem veškeré lidské energie. Což je v Japonsku protkáno spoustou tradiční činností. Z psychologického hlediska jde o umění hlubokého a prodlouženého dýchání. Kromě hlubokého dýchání je nejzákladnější podmínkou umění Kiai ovládání vlastního postoje. Držení těla musí být měkké, poddajné a pružné, ústa zavřená a brada přitažena ke krku.
Ve sportovních utkáních je možno setkat se s bojovým pokřikem, který slouží spíše k zastrašení soupeře, k získání většího sebevědomí a vnějšího efektu, vedle úlohy, již hraje při celkovém zpevnění tzv. Kime. Kiai je jasný, krátký výkřik jako v okamžiku nebezpečí smrti, který vychází ze spodní části břicha po jeho zpevňování.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář